Články

Přestaňme si stěžovat a chovejme se jako hrdinové

Chováme-li se jako „oběť“ nebo jako „hrdina“ poznáme podle 5 základních kritérií (inspirováno konceptem Robina Sharmy: The victim to hero leap):

V jednom ze svých předchozích článků jsem se věnovala tématu, jak objevit své životní poslání. Přemýšleli jste někdy o tom, čím se liší poslání od obyčejné práce? Co je pro poslání typické? Proč jsou lidé, kteří našli své poslání, šťastní? Odpověď se skrývá za myšlenkou, zda k životu přistupujeme jako oběť nebo jako hrdina. Oběti jsou motivovány heslem: „co urveme pro sebe“, zatímco hrdinové heslem: „co můžeme poskytnout“. Oběti pracují, aby z toho něco měly, hrdinové přemýšlejí, jak dělat svou práci tak, aby byli prospěšní ostatním.

Je jedno jakou práci děláte. Můžete být kuchař a dělat to nejlepší jídlo, aby zákazníkům hlavně chutnalo nebo vařit proto, ať máte splněno a vyděláte peníze. Můžete učit děti hlavně proto, ať splníte osnovy, nebo je vaší motivací, aby děti látku pochopily a uměly v životě využít.

Oběti samozřejmě nejsou se svým zaměstnáním nikdy spokojeny, protože jejich motivací jsou peníze, kterých není nikdy dost a samotná práce je ubíjí a otravuje. Pokud pracujete, abyste něco poskytli ostatním, pak z každého dne máte radost, že to mělo smysl, že jste užiteční a práce vás naplňuje. Mít rád to, co děláme a vidět v tom smysl, je pro naši životní spokojenost nesmírně důležité. Přeci jenom čas strávený v práci tvoří ohromnou část našeho životního času. Pokud přemýšlíte o nové práci, neptejte se: „Kde mě zaplatí nejvíc?“ nebo „Kde se nejmíň nadřu?“ ale „Kde budu moci svoje schopnosti využít co nejlépe?“, pak nastavíte postoj hrdiny.

Určitě znáte lidi, kteří si pořád stěžují na svou práci nebo partnera, na své rodiče, na své děti, na své zdraví, na svou finanční situaci. Jedná se o věci, které se nás přímo týkají a se kterými my sami můžeme něco dělat. A přesto: Člověk s postojem oběti je schopen najít tucty výmluv proč to nejde. A když už neví kudy kam, tak konstatuje „Už to tak je. Vždycky to tak bylo a jinak to být nemůže.“ Samozřejmě, že vše může být jinak. Nemusíme dalších 20 let dělat práci, která nás ubíjí a i vztahy v rodině se dají zlepšit nebo změnit. Přestaňme se na sebe dívat jako na chudáčky a místo výmluv hledat řešení. Pokud by byli lidé schopni tolik energii věnovat novým řešením, kolik jí věnují výmluvám, na světě by zcela jistě bylo více spokojených lidí.

Až sami sebe uslyšíte, jak si stěžujete, zastavte to a zkuste si položit otázku: "Co můžu udělat pro to, aby se situace změnila?" Ono totiž základ k úspěšnému vystoupení z role oběti, je pochopit, že ZMĚNA je možná a že to musím být JÁ SÁM, kdo změnu udělá. Pak se začnou otvírat nová řešení.

Třetí zásada úzce navazuje na tu předchozí. Při hledání výmluv často brouzdáme v minulosti. Hledáme, kdo nám kdy ublížil, kdo je vinen za náš nespokojený život. Případně se držíme vlastních chyb nebo selhání, která jsme kdysi dávno udělali. Je nám třeba 40 a pořád jsme schopni vinit své rodiče, že děláme práci, která nás nebaví, protože nás v 15 letech dali do učení místo na studium. Nebo nás někdy dávno při konkurzu do zaměstnání odmítli, tak raději zůstáváme naštvaní ve fabrice. Vymlouváme se, že nejsme schopni plnohodnotného citového života, protože nám holka v 16 letech dala kopačky, a to nás silně ranilo. Šéf místo nás povýšil před lety kolegu místo nás, a tak jsme zapšklí a nemáme zájem se v práci víc angažovat.

Babráme se a v naší minulosti, litujeme se a úplně mylně se domníváme, že naše minulost už nás nasměrovala a musíme žít dál tak zoufale, jako doteď. Nemusíme. Šmik. Naši budoucnost vytváříme právě teď. Můžete začít hned, neřešte minulost, tu nezměníme. Je už pryč. Už neexistuje. Přemýšlejte o tom, co můžete udělat právě teď a co hlavně můžete udělat jinak, než doposud. Tak se tvoří budoucnost. Tak se tvoří hrdinský postoj.

Tématu, jak je důležité se plně koncentrovat na jednu věc, jsem se věnovala v článku: Proč nejsou muži „úplně nemožní“ a co by se od nich měly ženy naučit. Pokud chcete v životě vytvořit něco obdivuhodného a dokonalého nebo něčeho konkrétního dosáhnout, není jiné cesty, než se na svůj cíl zaměřit celou svou pozorností. Věnujte tomuto zaměření veškerou energii. Získávejte informace, studujte, hledejte další zdroje a možnosti. Nemějte strach z neúspěchu, i když chybujete, zkoušejte dál. Zas jinak.

Jaký je rozdíl mezi těmi, kdo jsou úspěšní a těmi, kdo se za úspěchem jen honí? Úspěšní jsou schopni se v klidu soustředit, vyhradit si čas a dělat jen to, co je nejvíc potřeba. Lidé, kteří se jen honí za úspěchem, žijí v mylné představě, že čím víc jsou uhonění, tím jsou lepší. Vyřizují desítky telefonů, mailů, pobíhají od porady k poradě, od úkolu k úkolu a vyplýtvají mraky zbytečného času a energie. Nemají čas nic pořádně dokončit, ani čas si odpočinout, nevydechnou ani na dovolené, zahlcují se dalšími a dalšími povinnosti. Problém je v chybějícím „zacílení“. – Možná je zde zacílení tak akorát na blížící se infarkt. – Lidé ve svém spěchu nestíhají rozlišit, co je a není důležité, čemu (nebo i komu) má smysl věnovat čas. Postoj hrdiny je klidný postoj. Hrdina zváží, co chce dělat a jde za tím. Hrdina dokáže odfiltrovat důležité od nepodstatného, zajímavé od nezajímavého. Hrdina dokáže rozlišit práci a odpočinek. Hrdina nikam nespěchá a v klidu, krůček po krůčku si jde za svým cílem.

Poslední rys hrdiny shrnuje všechny ostatní rysy. Hrdina věří, „že to jde.“ Každá životní změna nás stojí nejen úsilí, ale je i bolestivá. Proto tak málo lidí je ochotno se svým životem něco dělat. Naše zvyky, zaběhnuté chování, i to jak přemýšlíme a mluvíme, je stále naším „bezpečným přístavem“, i když v něm nejsme spokojeni. Říkáme si: „Co když to bude ještě horší?“ Máme strach z neznámého, tak raději nic neměníme. Obvykle do té doby, než přijde velký průšvih a už to nejde jinak. Hrdina raději upřednostní krátkodobou bolest z kroku do neznámého, protože věří, že to zvládne, a pak bude líp, než aby jako oběť celý život tak trochu trpěl a fňukal, ale raději se ze strachu nehnul z místa.

Každý z nás má v sobě potenciál být hrdinou: rozhodnout se a udělat krok k lepšímu životu. Vím, často se to snadno radí a hůře dělá. Někdy jsou naše vazby s minulostí tak složité, že se z nich sami nedokážeme vymanit, i když chceme. Někdy potřebujeme při své cestě za hrdinstvím podpořit, povzbudit. Nebo máme v sobě takový zmatek, že nedokážeme stanovit svůj cíl. Můžete na svém osobním hrdinství pracovat sami nebo využít služeb osobního kouče (například moje:-)). Ale uvědomte si, že i tento krok si žádá pořádnou dávku odvahy.

Pavla Mládková